Dílo Davida Pešata je typické svým modernistickým pojetím obrazu, svobodným dynamickým přístupem a otevřeným expresivním výrazem. Autor vnímá moderní umění jako předpoklad pro tvůrčí zacházení se samostatnou vizualitou, která je pro něj „surovinou“ – materiál určený k transformaci a zpracování.

​

Jeho hlavním tvůrčím motivem je metamorfóza, nejednoznačné pole mezi figurací a abstraktním výrazem a dynamický vztah ke statické situaci. Autor své stanovisko aranžuje do „divadelní“ tmy či retušuje bílými plochami až do úplného vymizené.

​

Námět je pro něj „polem vztahů“ a on formuluje nové, jiné pohledy na předmětný svět v jeho procesuálním vznikání a zanikání. Prostřednictvím malby znovuprožívá „akt stvoření“, vysvětluje historik umění a kritik Petr Vaňous. Figurace zůstává ponechána v různých evolučních fázích. Předměty (figury) jsou otevřené, odhalené či skryté jako součást vyšších celků nebo zcela vyjmuté ze svého kontextu.

​

Malba Davida Pešata vystihuje jeho energetický potenciál a komplexní stavy jedince – apatii, melancholii, euforii, vzdor a extázi. „Obrazy jsou tu jakousi anatomií proměn a referencemi o neustálých vnitřních metamorfózách člověka, které paralelně ovlivňují a modelují jeho pohled na svět. Pohled, který nikdy nezůstává stejný,“ říká Petr Vaňous.